Věta první
Nábřeží
andante. Tam, kde Staré Město dopadá k vodě.
Tam, kde se Vltava ohýbá pod věžemi Starého Města, vás kamenná promenáda nese po nějaké čtyři sta metrech skrze hudbu Prahy. Smetanovo nábřeží se táhne po pravém břehu řeky, mezi velkými oblouky Karlova mostu a obloukem k Národnímu divadlu, a hromadí na své skromné délce víc kulturní tíhy než snad kterákoli jiná čtvrtmíle v Čechách.
Není to široká ulice a po způsobu evropských nábřeží není ani příliš rušná. Projíždějí jí tramvaje; míjejí ji běžci a turisté; v teplejších měsících se k zábradlí usazují rybáři a předstírají, že je nevnímají. Co zůstává, je úhel světla padajícího v pět hodin odpoledne na vodu, pomalý oblouk řeky k Malé Straně a silueta Hradu, na niž žádný Pražan nikdy úplně nepřestává hledět.
V doslovném smyslu je to okraj — okamžik, v němž středověké město končí a řeka začíná — a jako všechny okraje má vlastnost jeviště. Uprostřed stojí Smetana, v bronzu, hledí na vodu. Vodárenská věž bdí přes jeho rameno. Most se klene pryč na Malou Stranu. Nic z toho není náhoda.